Satiterapie je integrativní psychoterapie, vedoucí k všímavému, uvědomělému prožívání, které je zakotveno v tělesné skutečnosti. Na této bázi potom pacient sám přichází k poznání, které léčí, získává vhled do jader své patologie a odkrývá své sanační možnosti.
V termínu na jaře 2014 se v Brně uskuteční kurz - Tělesně zakotvené prožívání - Focusing I.. Šance pro zájemce o vstup do individuálního výcviku [ více ]
V nakladatelství Albert vyšla kniha Mirka Frýby "Psychologie zvládání života - aplikace metody abhidhamma". Více informací o knize zde.
Mirko Frýba

O satiterapii:

01  Co je satiterapie?

02  Základní principy

03  Satiterapeutické postupy

04  Všímavost

05  Satiterapie a meditace všímavosti a vhledu

06  Ukázkové kazuistiky a techniky

Kontakty:

Atelier Satiterapie, Lužánecká 4A, 602 00 Brno
tel.: 773 698 081, email: kurzy@satiterapie.cz



Spřátelené webové stránky:

01  www.psychoterapie-brno.cz

02  www.psycholog-hytych.cz

03  www.karelhajek.org

04  www.cestazkruhu.cz

05  Psychoterapeutické centrum Lávka

Weby partnerů:

01  www.hledajici.cz

Základní principy satiterapie

Základními principy satiterapie jsou:

  • princip všímavého zakotvení v tělesně prožívané skutečnosti
  • princip synoptického pojetí osoby, v němž je integrován triadický vztah mezi prožíváním, věděním a jednáním
  • princip pozitivní motivace
  • princip ochrany zdravého jádra osobnosti
  • princip eticko-psychologické determinace prožívání
  • princip všímavého sebeurčení a moudrého nadhledu
  • princip dovednosti v prostředcích

Následující vysvětlení základních principů satiterapie je převzato z příručky M. Němcové: Úvod do satiterapie (Němcová, 2002).

Mám-li velmi krátce definovat satiterapii, tak je to integrativní psychoterapie, vedoucí k všímavému, uvědomělému prožívání, které je zakotveno v tělesné skutečnosti. Na této bázi potom pacient sám přichází k poznání, které léčí, získává vhled do jader své patologie a odkrývá své sanační možnosti. A díky tomu nachází v satiterapii svůj vlastní (autochtonní) způsob překonávání problémů a zvládání života (Frýba 1994). Východisko takto definovaného zvládání (coping) je v satiterapii garantováno principem všímavého zakotvení v tělesně prožívané skutečnosti.

Satiterapie pracuje jak s emocionálním prožíváním (experiencing) a prožitkově podloženým, osobním věděním (knowing), tak i s volním rozhodováním a smysluplným, cílevědomým jednáním (acting). Jak je zřejmé, není to směr objektivně behavioristický, protože satiterapeut nepracuje jen s tím, jak on vidí chování (behavior) pacienta a jak jej ve svém pohledu "objektivně" definuje jako reagujícího na nejrůznější podněty. Satiterapie ale není ani směr kognitivistický, poněvadž satiterapeut nepracuje s tím, co pacient "subjektivně" racionalizuje ve zdánlivě "logickém" pojmovém poznání (cognition). Psychologie končícího dvacátého století již neredukuje jednání na pouze zevně pozorovatelné "chování", ani osobně prožívané vědění na pouze racionální "kognice". Psychologie se také již neomezuje na hypotetické konstrukty pudů a potřeb (motivation), které byly vysvětlované a kategorizované jen podle teoretických názorů psychologů. Motivační aspekty jednání jsou v psychologii koncem dvacátého století již metodicky zkoumány ve vztahu k prožívání jednající osoby tak, jako je to vlastní satiterapii.

Satiterapeut nedává pacientovým prožitkům žádnou etiketu diagnostickou ("vy jste neurotik", "vaše obtíže svědčí pro depresi", "vy reagujete úzkostně") a neradí mu, "co by tudíž měl" nebo "co by se mělo udělat". V satiterapii se nerozebírají pacientova verbální sdělení, není to tedy ani směr analytický v pojetí Freuda nebo Junga. Satiterapeut neinterpretuje pacientovy zážitky, snové obrazy či vize, jež jsou mu sdělované, ani neanalyzuje vytěsněná či zapomenutá duševní zranění (trauma). S psychoanalýzou má však satiterapie společné to, že pracuje též s pacientovými prožitky z jeho raného životního období. Pacient je přitom však jen provázen vzpomínáním a znovuprožíváním, což vede k jeho vlastnímu pochopení vzájemné podmíněnosti jednotlivých událostí jeho života. Na základě takto získaného osobního vědění se mu otevírají možnosti jejich nového zpracování a uplatnění v budoucím jednání. Nejblíže je satiterapie v tomto smyslu Rogersově na klienta orientované psychoterapii a Gendlinově experienciální neboli prožitkové psychoterapii, s nimiž je plně kompatibilní.

V návaznosti na princip všímavého zakotvení v tělesně prožívané skutečnosti, který jsem uvedla jako první, mohu tedy nyní uvést druhý základní princip satiterapie: princip synoptického pojetí osoby, v němž je integrován triadický vztah mezi prožíváním, věděním a jednáním.

Vlastní teoretickou základnou, jak jsem již zmínila, je etická psychologie abhidhammy. Abhidhamma vysvětluje etické zákonitosti pouze psychologicky tím, že odkrývá souvislosti mezi výsledným prožíváním štěstí nebo utrpení a motivy předchozího jednání, jimiž jsou tyto výsledky způsobeny. Není to tedy žádná náboženská etika ani etika diktovaná společenskou morálkou - tedy tím, co je obecně považováno za dobré anebo zlé podle toho, "co by tomu lidi řekli". Postižení zákonitostí eticko-psychologické determinace prožívání se děje na základě rozlišování cítění příjemného, nepříjemného a neutrálního. Neetické, a v abhidhammické terminologii zhoubné, je jednání, jímž člověk působí utrpení sobě a druhým. Etické je vždy blahodárné a vede k příjemným výsledkům. Nejde zde však o pojetí příjemného v hedonickém slova smyslu. Důraz je kladen na příjemné prožívání za předpokladu, že nepřináší v důsledcích žádné utrpení. Takto je možné stručně formulovat princip eticko psychologické determinace prožívání.

V životní praxi to znamená, že mám-li kupříkladu radost z podvedení druhého člověka, není to prožívání výsledků jednání etického, byť by bylo pro mne sebepříjemnější. Ostatně na tomto příkladě je možné objasnit, proč někdy bezprostředně příjemné se stává nepříjemným a přinášejícím utrpení. Podvádějícího člověka dříve nebo později napadne, zda se na jeho podvod nepřijde, zda nebude zostuzen, potrestán, vysmíván a podobně. Začnou v něm narůstat pocity nejistoty, obavy, úzkosti, které lze zpočátku potlačovat, ale jejichž hromaděním se pozvolna vytváří patologické jádro. Když přijde po nějaké době takový člověk do naší ambulance s neurotickými či psychosomatickými obtížemi, těžko bychom behaviorálním anebo kognitivistickým přístupem odhalili a odstranili příčinu jeho obtíží.

V satiterapeutickém procesu pacienta postupně vedeme k poznání, že neetické jednání vede k utrpení, k nepříjemnému patologickému prožívání a naopak etické, eticky blahodárné jednání vede k naučení dovedností, získání kompetencí, k otevírání osobního obzoru, k překonání zhoubných dispozic a zbavení se funkčních fixací či chorobného lpění na něčem. Tento cíl je v abhidhammě spojován s pojetím štěstí. Šťastný člověk je člověk svobodný, svobodně se rozhodující a jednající. Jeho jednání, pramenící z motivů, které Rogers a Maslow označují jako B-motivation (being-motivation), vede k plnohodnotné a smysluplné existenci, na rozdíl od jednání, evokovaného D-motivation (deficiency-motivation) a určovaného jen předcházením ztrátám, deficitu, zničení.

Nejen zdravý člověk, ale stejně tak i pacient, který se necítí v terapeutické situaci pod tlakem, který se necítí internován anebo sankcionován, ale naopak prožívá pocity bezpečí, ochrany a jistoty, je schopen pro sebe udělat něco pozitivního, přinést něco blahodárného. Je ostatně známo z psychologické teorie učení, že žák, není-li trestán (a tím podceňován), ale naopak chválen a tím pozitivně motivován, dosahuje mnohem lepších výsledků. Navíc se prožívá jako kompetentní a dobrý, je zvyšována jeho sebedůvěra a sebeúcta, což je též důsledek ochrany zdravého jádra osoby prostředky takto pojaté pozitivní motivace.

Proces satiterapie a jím dosahované výsledky jsou tedy dále determinovány principem pozitivní motivace a principem ochrany zdravého jádra osobnosti. Tyto dva principy teoreticky souvisejí s již uvedeným principem všímavého zakotvení v tělesně prožívané skutečnosti, principem synoptického pojetí osoby, v němž je integrován triadický vztah mezi prožíváním, věděním a jednáním a především s principem eticko-psychologické determinace prožívání.

V souvislosti s analýzou motivace je nutno zmínit dva důležité pojmy, s nimiž satiterapie pracuje: autochtonní, tedy z vlastního prožitého vědění a svobodného rozhodnutí rostoucí a osobně svébytné, opakem toho je heterochtonní, tedy cizí, od jiných převzaté, "normalizované", vnucené či prostě poslušně vykonané. Vzpomeňme, jak jsme ještě donedávna byli heterochtonizovaní socialistickou morálkou, jak ještě dnes naše děti heterochtonizujeme, když například chlapečkům říkáme, že "chlap přece nebrečí", děvčátkům říkáme, že "holky se neperou", že "autíčka jsou hračky pro chlapce", školákům vštěpujeme, že "paní učitelce se neodmlouvá", že "všichni musí dělat to samé" a "nikdo nesmí tancovat z řady". V kolika rodinách je dodnes tradován názor, že "pořádný chlap má alespoň jednou zmlátit ženu, aby byla poslušná". Autority, osobní i společenské, takto heterochtonně určují, co je normální a adaptované. Tyto zákazy, příkazy, ale i takzvané "dobře míněné rady" se v nás hromadí, vytvářejí v naší psychice jakýsi "neprůdušný kompost", naplňují "hermeticky uzavřený papiňák k prasknutí", až jednoho dne dojde samo od sebe - tedy autochtonně k explozi.

Takováto exploze má však většinou charakter maladaptivního, zlého, neetického jednání s neblahodárnými důsledky. Je sice autochtonním projevem dosud jenom potlačované svébytnosti osoby, z hlediska společenského je však nežádoucí a svými neblahodárnými důsledky zhoubné i pro tu osobu, která takto jedná. Proč ale daná osoba jedná právě tak? Jak ztrácí "kognitivní" přehled a nedokáže uplatnit naučené, takzvané adaptivní "chování"? Co chybí v "motivaci" maladaptivních reakcí? Které vytěsněné "trauma" to zapříčiňuje? Odpovědi na tyto otázky, kladené v behavioristických, kognitivistických a analytických směrech psychoterapie, vedou sotva k terapeutickým řešením. Když jsem na začátku této kapitoly uvedla, v čem se satiterapie liší od těchto směrů, zdůraznila jsem, že napomáhá pacientovi k vlastnímu pochopení vzájemné podmíněnosti jednotlivých událostí jeho života, na základě takto získaného osobního vědění mu otevírá možnosti jejich nového zpracování a uplatnění v budoucím jednání.

Cílem satiterapie je tedy vést pacienta od heterochtonního k autochtonnímu jednání a to na základě vhledu, získávaného v průběhu satiterapeutického procesu. Nevedeme ho však k svévolnému prosazování svých přání či potřeb, ale k jednání z vlastní vůle v souladu se získanou schopností rozlišovat etické od neetického, blahodárné od zraňujícího. V žádném případě pacientovi. neříkáme, aby si - mám-li navázat na předcházející příklady - "otevřel pusu na učitelku", když s ní nesouhlasí, ale aby uměl vyjádřit i svůj odlišný názor bez urážek či osočování. Aby uměl sdělit svoje pocity, dojmy, představy a názory eticky dovedně, tedy tak, aby vytvořil prostor k diskusi, k vzájemnému pochopení. Aby se též naučil akceptovat přání, potřeby a názory druhých. Pro snadnější pochopení jsem záměrně použila slova "neříkáme". Ve skutečnosti však pacientovi "neříkáme" vůbec nic, neříkáme mu, "jak by měl či neměl", "co musí či nesmí", "co je správné a nesprávné", ale vedeme ho k tomu, že sám pozná, které způsoby jeho jednání jsou etické a žádoucí. Tím, že se zdržujeme jakýchkoliv doporučení a interpretací, nerušíme pacienta při rozvíjení jeho autochtonního etického poznání.

V satiterapii je zásada neinterpretování pacientových obsahů prožívání či projevů v jednání rigorózně dodržována proto, aby si mohl sám vytvářet autochtonní přehled. Stejně tak rigorózně je dodržováno další pravidlo nementorování neboli nepoučování proto, abychom jej nesráželi, když se sám snaží získat nadhled. Víme z vlastní zkušenosti, k čemu u nás mentorování či takzvané "dobře míněné rady" s podtextem příkazů vedou. Není uměním rozdávat pacientům dobré rady, uměním je přivést je k pochopení a přijetí žádoucího a eticky blahodárného tak, aby jim to bylo vlastní. To je úkolem jak psychoterapeutů, tak i pedagogů, přičemž je samozřejmě nutno osvobodit se od pojetí psychoterapie a pedagogiky jako indoktrinace či normalizace. Frýba v této souvislosti zdůrazňuje rozlišení mezi pojmy "vhled" a "náhled", které je zakódováno géniem české řeči. Vhled je získáván v terapeutickém i pedagogickém procesu jen tehdy, když je umožňováno vlastní autochtonní poznávání souvislostí ve vztahu k osobně prožité skutečnosti. Náhled má ale pacient, který "slepě přebral" terapeutovy názory, vyjadřuje se konformně anebo se chová heterochtonně determinovaným způsobem a to tak, že jeho chování a jednání působí "dojmem" získané pozitivní změny v průběhu terapie.

V praxi se však setkáváme nejčastěji s případy, kdy autochtonní jednání pacientů je převážně neetické, s neblahodárnými důsledky pro ně samotné i pro jejich okolí. I terapeut se může cítit pacientovou agresí či nadávkami uražený, dotčený, případně je vyprovokován jednáním pacienta ke stejné, byť jen verbální agresi. V takovém případě však nemůže terapeut v průběhu další diagnostické či terapeutické práce očekávat pacientovu potřebnou důvěru, protože ten nebude v terapeutově přítomnosti v důsledku jeho předchozího neetického jednání prožívat dostačující pocit bezpečí a ochrany. Aby k tomuto nežádoucímu "vtažení" terapeuta do neetického jednání pacienta nedocházelo, musí terapeut od počátečního kontaktu s pacientem jeho jednání empaticky chápat a současně své vlastní prožívání všímavě zaznamenávat Toto znamená uvědoměle si všímat svých pocitů roztrpčení, hněvu, urážky. A nejen je v terapeutické situaci potlačit, "zamést vlastní negativní prožívání pod pokličku", ale rozpoznat a pojmenovat je a později v supervizi, která je integrální součástí satiterapie, takové problematické sezení reflektovat. Jedině tím se zabrání následné a nekontrolované "erupci" potlačovaných pocitů křivdy, nenávisti, hněvu a zklamání terapeuta. Všímavé zaznamenávání pocitů během terapeutického sezení a následné reflektování, o němž ještě budu podrobněji hovořit jako o technice, tedy pomáhá ochraně zdravé osobnosti terapeuta.

Pro ilustraci uvedu na tomto místě příklad terapeutova ochranného všímavého zaznamenávání: Povšimnu si svých právě prožívaných pocitů a řeknu si v duchu: "Teď cítím zlost na pacienta, protože vůči mně jedná agresivně. Jeho agresivita může pramenit z toho, že je hospitalizován proti vlastní vůli. Možná právě nyní prožívá velký strach a obavy z následujících trestů. Svoji zlost obrací proti mé osobě, protože nikoho jiného nemá právě po ruce. Když budu jednat stejně agresivně, jeho strach a obavy se mohou ještě zvýšit. Já přece nemám zapotřebí mstít se na pacientovi, nechci jeho utrpení ještě zvětšovat." Takovýmto povšimnutím a následným jasným uvážením terapeut získává odstup, postavení "nad věcí", které následně zabrání jeho "vtažení" do neetického jednání pacienta. V jiných situacích může ke změně terapeutova postoje napomoci jeho schopnost distancovat se od pacientova neetického jednání. To znamená, že blahodárné jednání může být navozeno i schopností "nechat to plavat". Jde tu o nahrazení zaslepenosti otevřeností, msty respektováním, hněvu dobrotivostí tedy překonáním svého lpění na zdánlivé spravedlnosti, které iatrogenně přináší pacientovi další utrpení.

Uvedený příklad, na jehož podkladě jsem vysvětlila, proč se satiterapeut zdržuje mentorování a interpretování, postačí jistě k pochopení dalšího satiterapeutického principu, kterým je princip všímavého sebeurčení a moudrého nadhledu.

Pacientovo sebeurčení je umožňováno tím, že terapeut respektuje jeho prožívání a podporuje jeho autochtonní poznání a na tomto základě volené jednání. Jedině ze svého prožívání může pacient dospět k vhledu a autochtonnímu vědění, které mu zajistí spolehlivý přehled a umožní mít nadhled, nutný pro žádoucí sebeurčené jednání. Satiterapeut se tedy zdržuje všeho, čím by rušil pacienta při všímání si předpokladů jeho sebeurčování. Jak je tomu ale s terapeutovým sebeurčením? To je odvozeno ze satiterapeutovy všímavosti, která vede k jeho "moudré povznešenosti", a z jeho výše vysvětlené schopnosti "nechat to plavat" a "být nad tím". Terapeutova kompetence všímavého sebeurčení a moudrého nadhledu je nutným předpokladem pokroku pacienta v satiterapeutickém procesu. Kompetenci všímavého sebeurčení a moudrého nadhledu získává satiterapeut během svého satiterapeutického výcviku - a podobně též pacient v procesu satiterapie - tréninkem konkrétních dovedností, které pak užívá diagnosticky a terapeuticky. Tyto dovednosti, které budou podrobně vysvětleny v následující kapitole, jsou v abhidhammě nazývány jednoduše moudrost (paňňá).

Tím se dostáváme k abhidhammickému chápání etiologie patologických forem jednání a emancipační kultivace sanačních potencialit. Nejmenším společným jmenovatelem všeho chorobného jsou takzvané kořeny patologie: zaslepenost, nenávist, chtivost. Opakem zaslepenosti je moudré vědění, opakem nenávisti je dobrotivost, opakem chtivosti je štědrost - toto jsou takzvané kořeny emancipace. Klíčovým etiopatogenetickým činitelem je lpění na patologických formách prožívání, chápání a jednání. Například neustálé přiživování vlastní nenávisti, nepřejícnosti, závisti, nenasytnosti, sobectví, zloby, neochoty či lenosti poznat pravdu, podívat se na sebe samotného bez růžových brýlí a podobně. Člověk, který je motivovaný zaslepeností a nenávistí nebo chtivostí, lpí na svých vnějších i vnitřních vlastnostech, na tom co chce jako "patřící k jeho identitě", co nenávidí a nechce, co chce a nechce vidět. Chtivost i nenávist vždy deformují poznání a jsou tedy vždy doprovázeny zaslepeností.

Samozřejmě, každý z nás jedná někdy zaslepeně - například bezhlavě zamilovaná dívka, dík svojí zaslepenosti, odmítá připustit, že její chlapec je alkoholik či narkoman. Každý z nás pocítil nejméně jedenkrát v životě k někomu nenávist, záviděl druhému, měl na někoho zlost - i ten, kdo není duševně nemocný. Každý z nás jistě poznal, co je to chtivost - například toužil mít krásný dům, luxusní auto, strávit dovolenou na Kanárských ostrovech, získat vyšší plat. A nejsme duševně nemocní. Proč tedy tyto kořeny patologie u někoho k duševní chorobě či obtížím vedou a u jiného ne? Tím rozhodujícím faktorem je, jak jsem již zmínila, lpění - lpění na nereálné touze, živení nenávisti a nevšímavé setrvávání v zaslepené nevědomosti. Zaslepenost však není v abhidhammě a satiterapii chápána jako nedostatek kvanta nastudovaných vědomostí (ve Frommově smyslu "mít vědomosti, vlastnit je"), ale jako neschopnost "být moudrý", tedy "nevědět", neumět "prohlédnout" souvislosti a získat tak vhled do situací, do skutečností vlastního prožívání a jednání. Moudrost (paňňá) znamená být schopný užívat autochtonní vědění při zvládání konkrétních životních situací.

Uvědomím-li si při konkrétním prožívání svoji chtivost, povšimnu-li si přitom nereálnosti své touhy, vrátím se zpět do reality, přestanu svoji nereálnou touhu přiživovat denním sněním a lpěním na představách. Všimnu-li si toho, jak mne moje chtivost odvádí od skutečnosti a zaslepuje, zamezím tím vytvoření a předejdu dalšímu bujení patologického jádra. Když si všimnu, že chtivě lpím na něčem co nepotřebuji, co by ale posloužilo někomu jinému, mohu to darovat a tím překonat své lpění. Povšimnu-li si, že někoho nenávidím, že v sobě živím zlost, případně ji zaslepeně racionalizuji a ospravedlňuji, mám možnost se od ní distancovat, nejednat ze zaslepení touto nenávistí. Když si všimnu své zlosti, postavím se nad ni a mohu ji vědomě potlačit. Následně se pomocí reflektování této zlosti zbavím tím, že si všimnu, k čemu vede, všimnu si z čeho je složena, "rozpustím" ji - takto nevytvářím v sobě jádro patologie, ale emancipuji se od patologických potencialit, přičemž si všimnu, že zároveň rozvíjím své sanační potenciality: moudré vědění, štědrost a dobrotivost.

Snad čtenáři v předcházejícím textu neuniklo několikeré opakování slovesa "všímat si". Právě kultivace schopnosti všímavosti (sati) ve zcela konkrétních procesech všímání si je primárním a nejdůležitějším satiterapeutickým cílem. Pacient je veden k všímání si souvislostí mezi jednotlivými událostmi, vzájemné podmíněnosti jevů svého prožívání, a to jak v situacích, v nichž jednal nebo jedná eticky blahodárně, tak v situacích, charakterizovaných jednáním neetickým. Satiterapeut pacienta na jeho cestě kultivování všímavosti od uvědomování si drobných prožitků chtivosti a nenávisti, především ale též eticky blahodárných, cenných prožitků štědrosti a dobrotivosti, až po získání žádoucího celostního vhledu provází, je jeho ochráncem. Znovu na tomto místě zdůrazňuji, že satiterapeut přitom pacientovi nic nesugeruje, žádné obsahy jeho mysli ani projevy jednání neinterpretuje.

Jistě se nyní nabízí otázka, co vlastně satiterapeut dělá. Vyjděme ze známých srovnávacích studii rogersovsky orientovaných terapeutů, které byly provedeny na základě analýz videozáznamů terapeutických sezení, vedených různými psychoterapeuty. Jejich terapeutická práce se liší počtem a charakterem terapeutických intervencí. Jeden pól představují terapeuti, intervenující empatickými, chápajícími verbálními vstupy, opačný pól zastupují ti, kteří svoji intervenci omezují pouze na občasné empatické neverbální přitakání. Tito terapeuti nepronesou v průběhu celého terapeutického sezení, pomineme-li slova úvodního pozdravení a závěrečné dohody dalšího sezení, jediné slovo. Pacient přesto přichází k žádoucímu vhledu do své vlastní situace dík empatické podpoře terapeuta a chráněnému prostředí jeho pracovny. Satiterapeut jde o krůček dál, než je tomu u rogersovsky orientovaných psychoterapeutů. Využívá specifického "urychlovače" terapeutického procesu, chápaného obdobně jako ve výzkumu mikročástic kvantové teorie fyziky. Tímto satiterapeutickým urychlovačem, respektive "zintenzivňovačem", je nastavování terapeutických podmínek ("rafičení skutečností") pro pacientovo kultivování schopnosti všímavosti. Nastavování terapeutických podmínek vede též k získávání dalších dovedností při zvládání "mikrosituací" a na této bázi k postupnému dosahování vhledu do skutečně povšimnutých souvislostí a vztahů.

Nastavování či "rafičení" podmínek terapie vyžaduje od satiterapeuta zvládnutí dovednosti v blahodárném a dovednosti ve zhoubném. Ostatně i pacient je terapeutem průběžně veden ke zvládnutí těchto dovedností. Všechny tyto dovednosti, vycházející ze znalosti již vysvětlených základních principů satiterapie, jsou zastřešeny satiterapeutickým principem dovednosti v prostředcích.